Manželovo tajemství - někdy je lepší nevědět...

Description
Kapitola prvníZa všechno mohla Berlínská Zeď. nebýt Berlínské zdi, cecilia by ten dopis v životě nenašla a pak by tu takhle neseděla u kuchyňského stolu a…

Please download to get full document.

View again

of 11
All materials on our website are shared by users. If you have any questions about copyright issues, please report us to resolve them. We are always happy to assist you.
Information
Category:

Magazine

Publish on:

Views: 10 | Pages: 11

Extension: PDF | Download: 0

Share
Transcript
Kapitola prvníZa všechno mohla Berlínská Zeď. nebýt Berlínské zdi, cecilia by ten dopis v životě nenašla a pak by tu takhle neseděla u kuchyňského stolu a nepřesvědčovala se, že ho nesmí otevřít. Byla to šedá obálka, pokrytá jemnou vrstvou prachu. na přední straně stála slova napsaná rozskřípanou modrou propiskou a rukopisem, který jí byl stejně důvěrně známý jako její vlastní. obrátila ji na druhou stranu. Byla zalepená žlutou lepicí páskou. Ze kdy to je? Připadala jí stará, jako z doby před mnoha lety, ale neměla jak se o tom ujistit. neotevře ji. Je naprosto jasné, že ji nemá otvírat. cecilia byla nejrozhodnějším člověkem, jakého znala, a už se rozhodla, že ten dopis neotevře, takže nebylo co řešit. Jenže, upřímně, kdyby ho otevřela, v čem by byl problém? Jakákoli jiná žena by to udělala bez váhání. Představila si všechny svoje kamarádky a jak by reagovaly, kdyby jim teď hned zavolala a zeptala se na jejich názor. miriam openheimerová: Jasně. otevři ho. erica edgecliffová: Děláš si srandu? okamžitě ho otevři. laura marksová: ano, máš ho otevřít a pak mi ho musíš nahlas přečíst. sarah sacksová: nemělo smysl ptát se sarah, protože ta není schopná žádného rozhodnutí. když se jí cecilia zeptá, jestli si dá 13čaj, nebo kafe, sedí celou minutu se zkrabatělým čelem a trápí se nad výhodami a nevýhodami obou nápojů, až konečně prohlásí: „kávu! ne, počkej, čaj!“ kdyby měla rozhodnout něco takového, zavařil by se jí mozek. mahalia ramachandranová: v žádném případě. nebylo by to vůči tvému muži ohleduplné. nesmíš ho otevřít. mahalia si je s těma svýma obrovskýma hnědýma, káravýma očima občas sama sebou trochu příliš jistá. cecilia nechala dopis ležet na kuchyňském stole a šla postavit na čaj. Čert vem Berlínskou zeď a celou tu studenou válku i kohokoli, kdo tam zrovna seděl v těch čtyřicátých letech, nebo kdy to vlastně bylo, a přemítal, co si počít s nevděčnými němci; až ten chlápek najednou luskne prsty a prohlásí: „U Joviše, už to mám! Postavíme velkou pitomou zeď a ty hlupáky budeme držet za ní!“ I když přitom nejspíš nemluvil jako britský praporčík. esther by věděla, kdo přišel s myšlenkou Berlínské zdi jako první. nejspíš by znala i datum jeho narození. Byl to určitě muž. Jenom muž dokáže přijít s něčím tak bezcitným; dokonale stupidním a zároveň krutě efektivním. není to od ní sexistické? nalila vodu do konvice, zapnula ji a papírovou utěrkou setřela kapky v dřezu, aby se zase leskl. Jedna ze školních maminek, která měla tři syny téměř ve stejném věku jako cecilia tři dcery, minulý týden těsně před zahájením schůze výboru pro pořádání slavností o nějaké její poznámce prohlásila, že je „drobet sexistická“. cecilia si nemohla vzpomenout, co to vlastně řekla, ale určitě to myslela jako vtip. a vůbec, copak ženy nemají nárok chovat se sexisticky přinejmenším dalších dva tisíce let, dokud nevyrovnají skóre? možná se přece jen chová sexisticky. voda v konvici vřela. Zavířila v ní sáčkem earl Greye a pozorovala, jak se černé kudrlinky rozpouštějí jako inkoust. na světě jsou horší věci než sexistické chování. například lidé, kteří 14při vyslovení výrazu „drobet“ k sobě tisknou palec a ukazováček. Podívala se na čaj a vzdychla. Právě teď by přišla vhod sklenka vína, jenže alkohol si odepřela kvůli postní době. schovávala si láhev drahého shirazu s tím, že ji otevře o velikonoční neděli, až přijde na oběd pětatřicet dospělých a dvacet tři dětí, takže ji rozhodně bude potřebovat. I když byla v pořádání hostin samozřejmě zběhlá. vařila o vánocích, velikonocích, na Den matek i ke Dni otců. John-Paul měl pět mladších bratrů, všechny ženaté a s dětmi. hotový dav lidí. klíčem bylo plánování. Důkladné plánování. vzala si čaj a odnesla si ho ke stolu. Proč se musela vzdát zrovna vína? Polly měla víc rozumu. oželela jahodový džem. cecilia si nikdy nevšimla, že by Polly jevila skutečný zájem o jahodový džem, ačkoli teď ji pochopitelně každou chvilku přistihla, jak stojí u otevřené ledničky a toužebně na něj zírá. Zakázané ovoce nejvíc chutná. „esther!“ zvolala. esther sledovala se svými sestrami ve vedlejší místnosti pořad o hubnutí. Dělily se přitom o obrovský sáček solených, octových chipsů, který zbyl z barbecue u příležitosti státního svátku austrálie před několika měsíci. cecilia netušila, proč její tři štíhlé dcery tolik baví pozorovat, jak se lidé s nadváhou potí, brečí a hladoví. nezdálo se, že by je to přimělo osvojit si zdravější stravovací návyky. šla by tam a sáček chipsů jim zabavila, jenže k večeři všechny bez řečí snědly lososa s vařenou brokolicí, a navíc neměla sílu se hádat. slyšela z televize halekat nějaký hlas: „nic není zadarmo!“ na tom názoru nebylo v podstatě nic špatného. a těžko by se našel někdo, kdo by si toho byl vědom víc než cecilia. Přesto se jí nelíbil výraz mírného odporu, který se jim usadil v hladkých, mladičkých tvářích. neustále si dává takový pozor, aby se před svými dcerami nevyjadřovala negativně o lidském těle, přestože se totéž nedá říct o jejích přítelkyních. není to tak dávno, co miriam openheimerová prohlásila, dost hlasitě na to, aby to slyšely všechny vnímavé dcery: „Bože, jen se podívejte na to břicho!“ 15a stiskla si kůži mezi prsty, jako by to bylo něco odporného. To se ti podařilo, miriam, jako kdyby naše dcery už tak nedostávaly denně stovky instrukcí, že mají svoje tělo nesnášet. ačkoli miriam se vážně dělá pupek. „esther!“ zavolala ještě jednou. „co je?“ křikla v odpověď esther trpělivým, naučeným tónem. cecilia měla podezření, že ji nevědomky napodobuje. „Čí to byl nápad, postavit Berlínskou zeď?“ „no, téměř určitě to byl nikita chruščov,“ odpověděla esther okamžitě. na vyslovení exoticky znějícího jména si přitom dala obzvlášť záležet a doplnila to svou vlastní, podivnou interpretací ruského přízvuku. „Byl něco jako ministerský předseda ruska, až na to, že byl premiér. Je ale možné, že…“ Její sestry okamžitě zareagovaly s jim vlastní dokonalou zdvořilostí. „esther, zmlkni!“ „esther! Neslyším televizi!“ „Díky, zlato!“ cecilia upíjela čaj a představovala si, jak se vrací v čase, aby toho chruščova srovnala. Ne, pane Chruščove, nemůžete mít zeď. Nedokážete tím, že komunismus funguje. Tohle vám rozhodně nevyjde. Podívejte, já vím, že kapitalismus nemá řešení na všechno. Můžu vám ukázat výpis ze své kreditní karty. Ale potřebuju, abyste zase začal používat mozek. a pak by cecilia o padesát let později nenašla ten dopis, který u ní vyvolával takovou… jak to jen říct? nesoustředěnost. To bylo ono. na soustředění si potrpěla. Byla hrdá na svou schopnost se soustředit. Její každodenní život sestával ze stovek maličkých dílků – „koupit koriandr“, „dát Isabel ostříhat“, „kdo vezme Polly ve čtvrtek na balet, až půjdu s esther na logopedii?“ – jako jedna z těch obřích skládaček puzzle, které Isabel kdysi sestavovala celé hodiny. a přestože cecilia neměla na skládání dost trpělivosti, věděla přesně, kam zapadne každý drobný detail jejího života a kde je třeba nechat místo na další. 16no dobrá, život, jaký vede, není nijak zvláštní ani působivý. Byla matkou školaček a na půl úvazku prodávala nádobí Tupperware; nebyla žádná herečka, pojišťovačka ani… básnířka žijící ve vermontu. (cecilia nedávno zjistila, že z liz Broganové, spolužačky ze střední školy, se stala cenami ověnčená básnířka bydlící ve vermontu. liz, která jedla drožďové sýrové sendviče a v jednom kuse ztrácela jízdenky na autobus. cecilia musela vynaložit veškerou sílu svého charakteru, aby ji to neštvalo. ne že by chtěla psát básně. ale stejně. Člověk by si myslel, že pokud má někdo vést obyčejný život, pak je to liz Broganová.) Jistě, cecilia nikdy o nic jiného než obyčejnost neusilovala. občas se přistihla, jak si říká: Tady mě máte, typickou maloměšťáckou mámu, jako by ji někdo obviňoval, že ze sebe dělá něco jiného, že se nad někoho povyšuje. Jiné matky si stěžovaly, že jsou zavalené starostmi, že se nedokážou soustředit na jednu věc, a přitom pokaždé dodávaly: „Jak ty to všechno zvládáš?“ a cecilia nevěděla, jak na to odpovědět. nechápala totiž, co jim na tom připadá tak těžké. Jenže teď se z nějaké příčiny všechno zdálo v ohrožení. Postrádalo to veškerou logiku. možná to s tím dopisem nijak nesouvisí. Třeba v tom jsou jen hormony. Podle doktora arthura bylo možné, že „prochází perimenopauzou“. („To tedy ne!“ odpověděla cecilia automaticky, jako by reagovala na jemné, žertem míněné škádlení.) mohlo by jít o stav neurčité úzkosti, kterou, jak dobře věděla, některé ženy trpí. Jiné ženy. Úzkostliví lidé jí vždycky připadali roztomilí. rozkošní úzkostliví lidičky jako sarah sacksová. měla chuť je poklepat po té jejich ustarané hlavě. kdyby ten dopis otevřela a viděla, že o nic nejde, možná by to pomohlo a všechno by se zase vrátilo do starých kolejí. Jsou tu věci, které musí udělat. Poskládat dva koše prádla. vyřídit tři urgentní telefonáty. Upéct bezlepkové řezy na zítřejší setkání školní skupiny pro projekt internetových stránek účastníkům s bezlepkovou dietou (konkrétně Janine Davidsonové). 17kromě toho dopisu by se našly i jiné věci, které v ní můžou vyvolávat úzkost. například otázka sexu. měla ji neustále zasutou v koutku mysli. Zamračila se a přejela si rukama po stranách pasu. Po šikmém svalstvu, jak tomu říká její trenér pilates. ale no tak, ta záležitost se sexem nic neznamená. ani na ni doopravdy nemyslela. myšlenky na ni si zakázala. rozhodně z toho nic nevyplývá. Pravdou bylo, že toho rána minulého roku na ni dolehl neurčitý pocit křehkosti, nové poznání, že by o svůj život koriandru a prádla mohla ze dne na den přijít; že se vaše obyčejnost může rozplynout a najednou jste ženou na kolenou, s obličejem obráceným k nebesům, a některé ženy vám běží na pomoc, ale jiné už odvrací hlavu, a ačkoli ta slova nevyřknou, stejně je vycítíte: Nechci, aby se to na mě přeneslo. cecilia to měla před očima už potisící: maličkého spider-mana v letu. sama byla jednou z těch žen, které přiběhly. ovšemže byla; rozrazila dveře auta, přestože moc dobře věděla, že ať udělá cokoli, nic tím nezmění. nešlo o její školu, čtvrť ani její faru. Žádné z jejích dětí si s tím chlapečkem nikdy nehrálo. ani cecilia si v životě nedala kafe s tou ženou na kolenou. Jen náhodou zastavila na světlech na druhé straně křižovatky, když se to stalo. malý chlapec, asi tak pětiletý, oblečený v kompletním červenomodrém kostýmu spider-mana, čekal u silnice a držel se své matky za ruku. Právě probíhal Týden knihy. To proto byl tak nastrojený. cecilia ho pozorovala a zrovna si říkala: Hmm, ale Spider-Man přece není postava z románu, když bez jakéhokoli zjevného důvodu chlapeček pustil ruku své matky a z obrubníku sestoupil do vozovky. cecilia zaječela. Později si vzpomněla, že zároveň instinktivně uhodila pěstí na klakson. kdyby tou křižovatkou cecilia projížděla jen o chvíli později, neviděla by to na vlastní oči. stačilo deset minut a smrt toho chlapečka by pro ni neznamenala nic než další dopravní objížďku. Takhle se z toho stala vzpomínka, kvůli které jí vnoučata nejspíš jednou řeknou: „Babi, nedrž mě tak pevně.“ 18malý spider-mánek s tím dopisem samozřejmě nijak nesouvisí. Jen se jí občas připomene, když to nejmíň čeká. cecilia cvrnkla do dopisu, až odletěl na druhý konec stolu, a vzala do ruky knihu, kterou si esther vypůjčila v knihovně: Vzestup a pád Berlínské zdi. Takže Berlínská zeď. Paráda. Že se Berlínská zeď stane významnou součástí jejího života, se dozvěděla teprve dnes ráno. U kuchyňského stolu seděly pouze ona a esther. John-Paul byl v cizině, v chicagu, kde měl zůstat až do pátku, a Isabel i Polly ještě spaly. Za normálních okolností se cecilia nestačila ráno ani v klidu posadit. většinou snídala u kuchyňského pultu, kde zároveň připravovala svačiny, procházela si na iPadu objednávky Tupperware, vyndávala nádobí z myčky, psala klientům o večírcích, zkrátka dělala všechno možné, ale tentokrát dostala vzácnou příležitost strávit trochu času jen se svou milovanou, zvláštní prostřední dcerou, a tak se posadila ke svým müsli Bircher, zatímco se esther posilňovala miskou rýžových křupek, a vyčkávala. Tomu se naučila u svých dcer. neříkejte ani slovo. neklaďte žádné otázky. Dopřejte jim dost času a ony vám nakonec samy povědí, co mají na mysli. chce to mlčení a trpělivost. Jako při rybaření. (Tak to aspoň slyšela. cecilia by si radši zatloukala hřebíky do hlavy, než by šla rybařit.) mlčení pro ni nebylo přirozené. cecilia byla upovídaná. „copak vážně nemůžeš chvíli držet hubu?“ řekl jí jednou její expřítel. mluvila hodně, zvlášť když byla nervózní. Ten její bývalý ji určitě znervózňoval. ačkoli taky hodně mluvila, když byla šťastná. ale to ráno nic neříkala. Jenom jedla a čekala, a skutečně, esther začala mluvit. „mami,“ pravila svým zastřeným hlasem s přesnou výslovností a sotva patrným šišláním. „víš o tom, že se někteří lidi dostali přes Berlínskou zeď v horkovzdušném balonu, který si sami vyrobili?“ 19„ne, to nevím,“ odpověděla cecilia, přestože to možná tušila. Sbohem, Titaniku, vítej, Berlínská zdi, pomyslela si. Byla by radši, kdyby se jí esther svěřila se svými pocity, starostmi kvůli škole nebo kamarádům, chtěla vědět něco o sexu, ale kdepak, ona si potřebovala promluvit o Berlínské zdi. Podobné zájmy, či přesněji posedlosti, esther projevovala už od tří let. nejdřív to byli dinosauři. ovšemže se o dinosaury zajímá spousta dětí, ale estheřin zájem byl, upřímně řečeno, vyčerpávající a poněkud zvláštní. nic jiného ji nezajímalo. kreslila dinosaury, hrála si s dinosaury, oblékala se jako dinosaurus. „nejsem žádná esther,“ říkala. „Jsem T-rex.“ o dinosaurech musela být každá pohádka před spaním. musel se jich nějak týkat každičký rozhovor. Ještě štěstí, že to bavilo Johna-Paula, protože cecilia se zhruba po pěti minutách k smrti nudila. (vždyť vyhynuli! nemají nám co říct!) John-Paul bral esther na speciální výlety do muzea. kupoval jí knihy. vysedával s ní celé hodiny, zatímco si povídali o býložravcích a masožravcích. od té doby se esther „zajímala“ o všechno možné, od horské dráhy po ropuchu obrovskou. naposledy o Titanik. Teď v deseti letech už byla dost stará na to, aby sama studovala v knihovně nebo na internetu, a cecilii šokovalo, kolik dokáže nashromáždit informací. copak desetileté děti leží v posteli a čtou si knihy o historii, tak těžké a objemné, že je sotva udrží? „Podporujte to,“ říkali estheřini učitelé, ale cecilia si občas dělala starosti. napadalo ji, jestli esther není maličko autistická, nebo přinejmenším netrpí nějakou mírnější formou autismu. když se s podobnými obavami svěřila své matce, přišlo jí to k smíchu. „vždyť je úplně stejná jako kdysi ty!“ (což nebyla pravda. s něčím takovým se udržování sbírky panenek Barbie v perfektním stavu rozhodně nedalo srovnávat.) „Já vlastně kousek Berlínské zdi mám,“ oznámila ráno esther, protože si na to najednou vzpomněla, a odměnou jí byly jiskřičky zájmu v estheřiných očích. „Byla jsem v německu krátce po jejím pádu.“ 20„můžu se na něj podívat?“ zeptala se esther. „můžeš si ho nechat, zlatíčko.“ šperky a oblečení byly pro Isabel a Polly. Pro esther kousek Berlínské zdi. cecilii bylo dvacet let, když se v roce 1990, jen pár měsíců po oznámení o pádu Berlínské zdi vydala s kamarádkou sarah sacksovou na šestitýdenní dovolenou po evropě. (Pověstná nerozhodnost sarah v kombinaci s ceciliinou pověstnou rozhodností z nich činily dokonalé společnice na cestách. nedošlo mezi nimi k jedinému konfliktu.) když dorazily do Berlína, viděly, jak se kolem Zdi shromažďují turisté a pomocí klíčů, kamenů, čehokoli, co zrovna mají po ruce, se pokoušejí uštípnout si kousek jako suvenýr. Zeď vypadala jako zdechlina obřího draka, který kdysi terorizoval město, a turisté jako supi oždibující jeho pozůstatky. Bez potřebných nástrojů bylo prakticky nemožné odlomit pořádný kus, a tak se cecilia se sarah rozhodly (totiž cecilia se rozhodla), že si svoje úlomky koupí od podnikavých domorodců, kteří tu na rozprostřených kobercích prodávali všechno možné. kapitalismus opravdu triumfoval. Dalo se sehnat cokoli od šedě zbarvených odštěpků velikosti oblázků po obří balvany zdobené nastříkaným graffiti. cecilia si už nepamatovala, kolik zaplatila za maličký šedavý kamínek, který podle vzhledu mohl pocházet i z něčí zahrádky. „To taky nejspíš pochází,“ prohlásila sarah, když se pak večer usadily do vlaku z Berlína, a společně se smály vlastní důvěřivosti, ale aspoň měly pocit, že jsou součástí dějin. cecilia uložila ten svůj do papírového sáčku, na který napsala mŮJ kUs BerlínskÉ ZDI, a po návratu do austrálie ho hodila do krabice spolu se všemi dalšími nasbíranými suvenýry: pivními tácky, vlakovými jízdenkami, jídelními lístky, zahraničními mincemi a hotelovými klíči. Teď ji mrzelo, že Zdi věnovala tak málo pozornosti; že nenafotila víc fotografií a nepochytila vtipy, které by mohla esther vyprávět. Z onoho výletu do Berlína jí vlastně v paměti nejvíc utkvě21lo, jak se v nočním klubu líbá s hezkým hnědovlasým německým mladíkem. neustále vybíral ze svého pití kostky ledu a přejížděl jimi po její páteři, což jí tehdy připadalo neskutečně erotické, ale dnes by to zavrhla jako nehygienické a upatlané. Jaká škoda že tehdy nebyla takovou tou zvědavou, politicky uvědomělou dívkou, co s místními zapřádá rozhovory o tom, jak se žilo ve stínu Zdi. Takhle své dceři může vyprávět leda tak o líbání a kostkách ledu. Isabel i Polly by si samozřejmě vyprávění o polibcích a kostkách ledu vyslechly moc rády. nebo aspoň Polly; Isabel už možná přichází do věku, kdy ji představa, jak její matka někoho líbá, spíš děsí. cecilia si připsala Najít kus Berlínské zdi pro E. na seznam věcí, které má dneska udělat (bylo na něm už dvacet pět položek a k jejich výčtu používala iPhonovou aplikaci), a zhruba ve dvě hodiny odpoledne se vydala do podkroví s úmyslem se po něm podívat. Podkroví bylo asi příliš velkolepé slovo pro jejich půdní prostor ke skladování věcí. lezlo se tam po žebříku, který se stahoval z padacích dveří ve stropě. Jakmile se cecilia ocitla nahoře, musela mírně krčit nohy v kolenou, aby se nepraštila do hlavy. John-Paul sem chodit odmítal. Trpěl tak silnou klaustrofobií, že každý den vycházel do šestého patra ke své kanceláři po schodech, jen aby nemusel do výtahu. Trápily ho chudáka pravidelné noční můry, v nichž byl uvězněný v místnosti a kolem něj se stahovaly zdi. „Ty stěny!“ vykřikoval těsně předtím, než se zpocený a s vystrašeným výrazem probudil. „nezavírali tě jako dítě do skříně?“ vyzvídala jednou cecilia (před jeho matkou by si to netroufla), ale odpověděl, že určitě ne. „kdepak, John-Paul v dětství žádné noční můry neměl,“ prohlásila jeho matka, když se jí na to cecilia zeptala. „spal výborně. nedáváš mu pozdě večer příliš těžké jídlo?“ cecilia si zatím na ty noční můry zvykla. Podkroví sice bylo malé a stísněné, ale samozřejmě uklizené a uspořádané. Poslední dobou se zdálo, že „spořádanost“ se stává ceciliinou nejvýraznější vlastností. Jako by byla nějakou menší 22celebritou a tohle bylo to jediné, čím se proslavila. Bylo zvláštní, jak se povahový rys, na který příbuzní a přátelé nejdřív jen poukazovali a kvůli němuž si ji dobírali, nakonec ustálil natolik, že její život byl najednou mimořádně dobře uspořádaný; jako kdyby bylo mateřství sportem a ona vrcholovou atletkou. Jako by si říkala: Kam až to můžu dotáhnout? Kolik se toho ještě do mého života vejde, aniž bych nad ním ztratila kontrolu? a proto měli jiní lidé, jako její sestra Bridget, místnosti plné zaprášeného harampádí, kdežto na ceciliině půdě stály řady zřetelně označených plastových skladovacích přepravek. Jediná část, která nepůsobila moc „ceciliovsky“, byl kout se stohem krabic od bot. Patřily Johnu-Paulovi. rád uchovával účty každého finančního roku v jiné krabici. Dělal to tak dlouhá léta, ještě předtím než poznal cecilii. Byl na své krabice od bot velice pyšný, a tak se cecilia ovládla a neřekla mu, že kartotéka by byla, co se týče využití prostoru, daleko efektivnější. Díky svým nadepsaným skladovacím přepravkám našla odštěpek Berlínské zdi prakticky okamžitě. odklopila víko boxu označeného Cecilia: Cesty/Suvenýry. 1985–1990, a tam byl, uložený ve vybledlém
Related Search
We Need Your Support
Thank you for visiting our website and your interest in our free products and services. We are nonprofit website to share and download documents. To the running of this website, we need your help to support us.

Thanks to everyone for your continued support.

No, Thanks
SAVE OUR EARTH

We need your sign to support Project to invent "SMART AND CONTROLLABLE REFLECTIVE BALLOONS" to cover the Sun and Save Our Earth.

More details...

Sign Now!

We are very appreciated for your Prompt Action!

x